Session 4. - Katakomby hněvu

Zdá se, že Sandpoint ani po tolika letech neodhalil veškerá svá tajemství a že stopy Thassilonské kultury jsou doslova na každém kroku…či pádu. Co katakomby skrývaly, a proč se jim říká Katakomby Hněvu, to se dozvíme opravdu záhy.

Tmavým tunelem profukoval přímořský vánek, znějící jako neblahé skučení a kvílení mučených žen. Nebo to snad byly skutečné steny? Mrtvola Sinspawna na zemi již nemohla o ničem vyprávět, a tak nebylo zbytí. Naši hrdinové museli jít do neznáma a navíc sami, neboť Hamlock měl více starostí ve městě…a prostě od takovéto špinavé práce přeci žoldáci jsou.

Tunel směřoval dále do temnoty k slepému konci, z něhož vedl východ jen po pravé straně, kde jeskyně končila otvorem do nových prostor jiného architektonického stylu. Ovšem ono slepé místo bylo momentálně více atraktivnější neboť na konci chodbičky visely na stěně okuje, na niž byla přivázána éterická postava ženy, která se svíjela v ukrutných bolestech, a naříkal: „Pomoooc!! Pomozte, prosím!! Nemohu to vydržet! Ta muka!!“ prosil slabý ženský hlas. A který hrdina by nepomohl dámě v nesnázích?!

Když ovšem přistoupili k oné dívce, celá se rozplynula, spíše jakoby vsákla do zdi, zanechaje ve vzduchu jen slabý závan slova „Pomoc“ a zmučený a utrápený pohled. Aramon neváhal a začal zeď bourat hruškou svého meče, až se mu podařilo vylámat cihloví a probourat se do malé cely o rozměrech 10 na 10 stop. Cela byla ovšem prázdná…tedy…téměř prázdná. Na podlaze se válely ostatky člověka a v prostoru za mřížovými dveřmi se z temnoty vynořil další Sinspawn, šmátrající rukou mezi mřížemi po našich hrdinech. Shalelu mu uštědřila pár šípů k dobru a pekelník si tak své jednání rozmyslel a raději odešel.

Tu se ovšem opět zjevila ona dáma. Vynořila se ze zbytků kostí jakoby odnikud a vznášela se ve vzduchu. Vypadala utahaně a její ruce byly ověšeny kovovými řetězy. Stále slabě sténala o pomoc, až se Kala rozhodla s ní promluvit: „Jak ti mohu pomoci, a kdo vlastně jsi?“. „Jsem Alveis, kněžka bohyně Desny a potřebuji….dokončit….svůj….úkol.“
„Jaký úkol?“ naléhala Kala dále.
„Musím přinést Desnin dar na tento svět, jinak má duše nedojde odpočinku.“
„Jaký dar?!“
„Dar zázraku, dar léčení.“

Hrdinové byli zmateni, nikdo přesně nevěděl, jak jí pomoci, neb jejich zranění Alveis léčit odmítala. Až Kala nakonec předstoupila a vyzvala ducha, ať tedy udělá zázrak a vyléčí její slepotu. Alveis poprvé vytvořila na svém obličeji malý úsměv, snesla se ke Kale a políbila ji, přičemž zároveň se pomalu rozpustila v prázdnotě. Jen jedno slovo po ní zůstalo: „Děkuji.“ Ostatní stáli jak zmražení a hleděli s neuvěřením na to, jak se Kale vrací barva do očí a ustupuje bílý zákal. A tak Kala poprvé prozřela svět. Ne, že by předtím malinko neviděla, ale nyní okusila něco nového. Panorama světa.

Dlouho si však nové pocity vychutnávat nemohla, neboť z do zad jim cosi zaútočilo. Byla to odporná slizká hlava s dlouhým jazykem, která létala ve vzduchu za pomoci křídel, jež měla místo uší. Varguill, toto ohavné podzemní stvoření si vyhledalo svou první oběť, když přilétlo k Sinistrovi a vrazila…vrazil…no prostě TO mu strčilo svůj dlouhý slizký jazyk kamsi hluboko do krku. Sinistro stál, paralyzovaný a znechucený a bojoval s něčím, co se nejspíše usazovalo v jeho vnitřních orgánech. A aby toho nebylo málo, přiběhli i dva Sinspawni létající hlavě na pomoc. Naši hrdinové utržili několik kousanců a hlubokých ran, které musela Kala sešívat a léčit, ale Varguille skončila nabodnutá šípem na stěně a Sinspawni rozpůlení ve dví.

Východ z tunelu vedl do malé komnaty v novém stavebním slohu. Vše bylo vytvořeno z precizně opracovaného kamene a mramoru a dokonale zachováno, přičemž stěny byly tvořeny runami ve tvaru tesáků. Této malé hale, která měla tři další vývody, vévodila mohutná socha z rudého mramoru zpodobňující nádhernou, avšak zároveň ďábelsky vzhlížející ženu. Měla na sobě vlající roucho a dlouhé vlasy ji držely stažené vzadu, díky závoji s háčky a čepelemi. Ve své levé ruce držela mohutnou knihu, na jejímž obalu byla znázorněna sedmicípá hvězda. V pravé svírala kůsu z bílého kovu, kterou ji naši hrdinové pro jistotu odejmuli. Po bližším ohledání našli Sandpoinští na soše vyrytý nápis „Alaznist, runová vládkyně“. Co nápis znamenal, ovšem nikdo pořádně nevěděl.

Skupinka tak nejprve zvolila chodbu na východ, která neměla žádné dveře, jen schodiště dolů. V malé místnosti zde nalezli jakousi vodní fontánu s čistou vodou a zasypané schodiště vedoucí kamsi nahoru. Chodba na jihu byla zajímavější. Táhla se k masivním kovovým dveřím, před kterými byl malý oltář s mramorovým pítkem. Voda zde však byla velmi kalná a divně zapáchající. Aramon zchvíli vodu zkoumal svým alchymistickým okem a zjistil, že se jedná spíše o jed, než o vodu. Jed zvaný „Vody Lamashtu“, zasvěcený jmenované bohyni monster a nestvůr. Nu, vše se může hodit, a proto si nabrali do pár lahví vzorky a šli se podívat na nezavřené kovové dveře.

Co bylo za dveřmi, to byl pohled pro bohy! Ano doslova! Ohromná podzemní katedrála zasvěcená temné bohyni…rozhodně byla temná, protože uprostřed katedrály se tyčila fontána lemovaná lidskými lebkami a vepředu, na vyvýšené hlasatelně, stál o něco menší fontánka, která rudě zářila vydávala bublavé zvuky. Naši hrdinové přišli dovnitř zrovna ve chvíli, když tam nikdo nebyl.  Začali celou katedrálu prohledávat, ale kromě Thassilonských run na stěnách a nespočtu lebek v jezírku, nic nenašli. Až náhle se Sinistro rozhodl prohledat hlasatelnu. Vstoupil na první vchod, když si náhle všiml, že nad fontánkou nahoře se objevila malá rudá kapka, která, jakoby odnikud, do fontánky spadla. Zářivě rudá voda se začala okamžitě vařit a část z ní vytekla na mramorovou podlahu, kde se zformovala do Sinspawna! A hned do druhého!

Souboj nebyl už tak náročný, neboť hrdinové věděli, proti čemu stojí …  tedy až do chvíle, než se rozezněl sálem skřípavý zpěv, který donutil Aramona ustrnout jako socha. Ve vzduchu se tak zjevil malý létající démonek, který kolem sebe rozhazoval nadávky, dýku, která se sama vracela do jeho ruky a temná kouzla. Navíc byl natolik rychlý, že jej naši hrdinové nemohli ani pořádně chytit. Když už se ale zdálo, že se podaří Shalelu démona sestřelit, náhle onen mrňous zmizel a proklouzl našim hrdinům někam mimo tuto katedrálu. Bylo po boji. Zmrzačení a ranění se dali pomaloučku dohromady, když některé rány se nechtěly zahojit. Teď ovšem bylo zapotřebí vyřešit něco jiného. Runová studna, žhnoucí svou rudou září, sice malinko oslábla, ovšem stále měla dost sil na zničení malého města….třeba takového Sandpointu. Kala ke studni přišla a zjišťovala, jak se spouští. Nakonec se píchla do prstu a pár kapek krve do vody odkápla. A studna opravdu okamžitě vypustila další Sinspawny. Naši hrdinové neváhali a celou studnu takto vyčerpali.

Zbývala chodba na severu. Ta vedla nejprve do vězení, kde předtím našli ducha mrtvé kněžky. Dva Sinspawni tu stále hlídali, ale jejich služba právě skončila. Přes dřevěnou lávku se dalo pokračovat dál, do mučírny. Ohavné nástroje na diplomacii zde přečkávaly nesčetná staletí, stále v zachovalém a děsivém stavu. U mučírny byla menší místnost, něco jako vězení, kde ležely kostry znetvořených těl. Některé měly více končetin, jiné delší trup či více hlav. Prostě odpornost. Další místnost bylo také vězení…ale takového zvláštního charakteru. Na podlaze se nacházelo několik dřevěných desek, které zakrývaly hluboké černé jámy, na jejichž dnech odpočívali nemrtví. Na 10 zombií a kostlivců zde stálo ve svém věčném vězení, chrchlalo a vydávalo kostěné zvuky. Jako akt milosrdenství začali Sandpointští nemtvé likvidovat, ovšem jakási neviditelná síla o hmotnosti rozjetého dostavníku narazila do onoho cizince, jenž dělal doprovod Kale, zrovna ve chvíli, když obhlížel jednu z děr, a s bestiální nonšalancí jej srazila do oné jámy. Ta neviditelná síla se zviditelnila. Byl to přerostlý a zmutovaný goblin, s velkým rudým okem a dvěmi dalšími končetinami vyrůstajícími z jeho zad – kdysi známý jako goblinní hrdina Koruvus, v doprovodu oné malé zatracené démonky! Tento souboj byl již náročnější. Nějakou chvíli bez jednoho hrdiny se museli naši odvážní ohánět, seč to šlo, aby zabili démonku i goblina, ovšem nepřítel byl velmi silný. Démonka sice padla, ovšem goblin byl stále na nohách a již poslal předposledního hrdinu do bezvědomí. Poslední na řadě byla Shalelu. Měla výhodu, neboť byla na opačném konci místnosti, ovšem již jí zbývaly jen dva poslední šípy, když se na ni goblin rozeběhl. Byla poslední nadějí a také toho využila, neb její poslední dva šípy skončily v rudém goblinním oku a jeho mozku. „Bull´s eye!!“ vykřikla Shalelu nadšeně, ovšem hned běžela pomoci svým druhům.

Když se všichni zmátožili, zjistili, že katakomby mají zasypané schodiště vedoucí dokonce i dolů a že poslední místnost je asi meditárium – kulatá místnost obložená mědí, ve které se všechno vznášelo, včetně těch, kdo vstoupili dovnitř. Nejzvláštnější věcí – tedy kromě prolétávající mrtvoly havrana, kterou žraly červy – byl jakýsi spisek patřící té malé démonce, která si v něm říká Erylium. Spis nejspíše sloužil jako překladač různých jazyků, ovšem než to někdo rozluští, těžko říct. Trofeje byly tedy sebrány, hlavy odřezány a poklady vyplundrovány. 

Katakomby byly vyčištěny od havěti a velmi náročný den byl téměř u konce. Zbývalo již jen požádat šerifa Hemlocka, aby se svými muži katakomby zapečetili, neboť kdo ví, kdy se studna zase probudí.