Jako sloni ve skle

Sandpointská sklárna patřící rodu Kaijitsu je hlavním zdrojem příjmu nejen této bohaté rodiny z Magnimaru, ale Sandpointu, jako takového. Tohoto podzimního rána vypadala velmi poklidně. Lidé se kolem ní líně táhli na trh či do zaměstnání a ze sklárenských komínů se mohutně kouřilo. Okna však byla zatažena masivními závěsy, tudíž nebylo vidět dovnitř a dveře byly zamčené. U krámku dokonce vysela cedule „closed – geschlossen – clausus - zavřeno –tia´pcha – murmo – krabach – vielmo“ hlásající ve všech místních jazycích, že není otevřeno.  Stav sklárny ovšem nebyl jediným překvapením, které na Shalelu a Sinistra čekaly. Před vstupními dveřmi vyčkával snědý muž oděný v rudě krvavé cestovní róbě s šupinovou zbrojí. U pasu mu visel meč a na zádech se blyštil štít se symbolem Iomedae.  Ačkoli působil stroze a drsně, jeho cíl byl společný, jako naši hrdinů. Prý jej posílala madam Mwashti, která prý dobře ví, že budou Shalelu se Sinistrem potřebovat pomoci. A naši dva dobrodruzi se nebránili.

Do skláren se ovšem nešlo tak snadno dostat. Dveře byly zamčené a dovnitř nebylo vidět. Naše, nyní už trojice, tedy obešla továrnu a pokoušeli se do ní vloupat zadními dveřmi, odkud se líně táhla cestička dolů k pobřeží. Sinistro při páčení zámku zlomil svůj první paklíč – a zámek nehodlal jen tak snadno povolit. Času však evidentně měli všichni dost, neboť v toto místo nikdo nechodil. A tak o tři paklíče později se přeci jen povedlo našemu hbitému zámečníkovi dveře odemknout. Kromě pohledu do temné chodby se jim ovšem dostalo vjemu zcela nečekaného. Z vedlejší místnosti, nejspíše dílny, se ozývalo nadšené mrmlání, ječení a tříštění skla….jakoby snad v místnosti rejdili goblini. A opravdu, byli tam! Skupina pěti goblinů si „užívala“ v dílně sklárny. Dva goblini strkali tělo jednoho z pracovníků hezky pomalu do sklářské pece, další dva goblini si hráli se skleněnými výrobky a poslední si kreslil….na stůl….rozžhavenými kleštěmi….sprosté obrázky – všimněte si prosím, že nepsal, ale kraslil. Goblini nepíší. Tvrdí, že písmo krade slova z hlavy – já osobně jejich negramotnost připočítávám jejich lenosti a nevysoké inteligenci. Zajímavé, jak se dá neschopnost zaobalit do nábožensko-metafyzických teorií, které dávají zdání, že je daná disabilita v pořádku….tato myšlenka by se dokonce dala aplikovat na jednu sektářskou skupinu neholených a nestříhaných jedinců, kteří na jižním pobřeží zavrhovali existenci více bohů než jednoho a …. mno, ale to sem vám vůbec říkat nechtěl! Zpátky k věci! Valerosi a Minias, sednout a přestat se prát! (dva téměř dospělí výrostci vzájemně si škubající vlasy v rohu místnosti se velice provinile podívaly na svého mentora, uštědřily si vzájemně, za nevinného úsměvu cíleného na Malvedira, poslední bodance loktem do žeber a připojili se ke zbytku třídy). Tak tedy, kde jsem to….oh, ano, goblini ve sklárně. No, prostě tam byli a řádili a nikdo nevěděl, jak se tam dostali! Sinistro zkontroloval okolní místnosti, které byly naštěstí prázdné… tedy prázdné od goblinů, skleněných výrobků bylo všude habaděj… a společně s ostatními se dohodl, že na vetřelce zaútočí ze dvou stran. Shalelu s cizincem z dvoukřídlých severních dveří a Sinistro z malých západních.

Snědý cizinec, evidentně pocházející z Osirionu, se do boje vrhl střemhlav. Rozkopl dvoukřídlé dveře a vyrušil gobliny v jejich radovánkách, doprovázený střelbou Shalelu a Sinistra. Ovšem zákeřnost goblinů nejspíše podcenil. Nejen že dotyčného tři goblini obklíčili, mezitím co dva zbylí dále vesele pálili mrtvé tělo, ale navíc mu zapichovali své rozžhavené kleště do spár ve zbroji, což jaksi pocuchalo jeho konstituci. Vše bylo o dost náročnější, zvlášť když se po zemi válely střepy, které řezaly do chodidel, když si někdo nedával pozor. Boj sice trval asi minutu, ale během toho stihla Shalelu zastřelit jednoho goblina, vyměnit luk za meč a s druhým goblénem se vehementně rvát, Osirioňan byl utlučen a ukousán do bezvědomí poté, co jednoho goblina rozpůlil ve dví a Sinistro zatím zdálky likvidoval zbytky. I ti poslední dva pyromani nakonec nechali tělo tělem a dali se do boje s naším zlodějem. Naštěstí, díky Shalelu, byly ty zelené potvory poraženy. Cizince nakonec postavili na nohy několika léčivými lektvary.

Sinistro se mezitím jal prohledávat místnost. Bohužel, kromě vybavení pro skláře tam toho mnoho nenašel…tedy kromě šípu, který se mu zabodl hned vedle hlavy, když zrovna otvíral jednu z beden. K překvapení všech se rozrazily jižní dveře, v nichž stál nalehko oděný muž s lukem v ruce. Rozhlédl se po místnosti a vystřelil po Sinistrovi. To našeho Osiriona dopálilo téměř do nepříčetnosti. Sebral své vybavení a s vervou se na vetřelce vrhl společně s vylekaným Sinistrem. Měšťan pustil svůj luk a začal se prát holýma rukama…a věřte nebo ne, šlo mu to velmi dobře. Sinistrovi udělil několik úderů do tváře, snědému válečníkovi zase odstrčil štít a kopnul jej do brady. Sám sice utržil několik lehčích zranění, ale zbraním našich hrdinů se vyhýbal jako had plazící se trním. Sinistro již chtěl muže okřiknout, aby toho nechal, že jsou s ním, ale než stačil říct první větu, uděřil jej bojovník do obličeje tak silně, že se náš hrdina zatřásl a z čelisti mu do těla vystřelila taková bolest, že celý na chvíli strnul. Jeho diplomatická věta tedy zněla pouze „Po…….ou!“. Osirioňan evidentně též usiloval o smír a hlesl na vetřelce, ať se vzdá. Měšťaň chvíli zvažoval, ale poté, co dostal od Shalelu zásah šípem do nohy, raději zvedl ruce vzhůru.

Vetřelec se představil jako Tsuto Kaijitsu, Ameičin bratr. Omluvil se naší trojici, že tak zbrkle zaútočil, ale prý byl v podezření, že to oni sem gobliny přivedli a chtěl jen chránit svého otce a sestru. Velice se náhle omlouval za své nešťastné nedorozumění. Po otázání dokonce vypověděl, že jeho sestra s otcem jsou v bezpečí dole ve sklepení.  Iomedaeinu válečníkovi tu něco nesedělo, ale Shalelu a Sinistrovi se ulevilo, že již mají po starostech. Oznámili, že se jdou podívat za Ameiko. Tsuto chtěl zůstat nahoře a uklidit nepořádek, než se vrátí jeho otec. Nikdo nic nenamítal, jen Osirioňan s ním pro jistotu zůstal. Zatímco Sinistro s Shalelu kráčeli po vlhkém schodišti do sklepení, požádal Tsuto cizince, aby mu pomohl ze skladu přinést velkou bednu na mrtvá těla. Cizinec neváhal. Sinistro se zatím blížil sklepením k dřevěným dveřím. Chvíli naslouchal a slyšel jen slabé bolestivé sténání linoucí se klíčovou dírkou. Pomalu otevřel dveře a za nimi, k velkému zděšení, byla Ameiko, připoutána okovy ke stěně. Její tělo bylo zbičované a pořezané, její obličej pomlácený, ale stále žila. „Můj…můj bratr…“ vzlykala Ameiko „Je v pořádku, neboj se.“ Chlácholil ji Sinistro. „Ne…on…nás zradil…zabil…všechny je zabil…“. A tu to oběma došlo. Dostali Ameiko z okovů a položili ji na postel. Poté se hned rozběhli nahoru.

„Už jsme tady…“ oznámil Tsuto „…pojď mi pomoc, ta bedna je těžká.“. Snědý cizinec odložil svůj štít a šel přímo za půl-elfem do skladové místnosti. Jakmile vstoupil do dveří, zatajil se mu dech. V kumbále totiž, místo prázdných beden, hodovali dva goblini na evidentně rituálně umučeném postarším muži v orientálním oděvu.  „Můj otec, seznamte se…“ rozesmál se Tsuto a zavelel goblinům k útoku. Osirioňan se rozeběhl za svým štít, který ve spěchu sebral ze stolu a prchal všemi dveřmi, které se mu postavili do cesty, hledaje své dva druhy. Tsuto s goblini se mu snažili zatarasit cestu. Goblini válečníka dokonce jednou dostihli u zavřených dveří v druhé místnosti. Netrpělivý půl-elf ale zbrkle vystřelil a místo sluhy Iomedae prostřelil záda vlastnímu goblinovi. Cizinec se jen úlevně usmál a prchal dál. Na schodišti do sklepa potkal Shalelu, která se mu zrovna řítila do cesty. Válečník neváhal, zapřel se za svůj štít a vytvořil v úzké chodbičce neprůchodnou hradbu, zpoza které mohla elfka střílet. Rozverný goblin se ovšem nedal zastrašit, skočil cizinci na štít a zahryzl se mu do krku. To ale bylo to poslední, co kdy udělal, neboť se jeho tělo okamžitě rozpláclo na kamennou zeď pod úderem právě onoho štítu, ze kterého si to hloupé stvoření udělalo žebříček a myslelo, že mu to projde. V tom ale přiletěl Tsutův šíp a Osirioňanovi tak bolestí poklesla ruka se štítem, neboť byl zraněn do paže. Shalelu neváhala a pouštěla jeden šíp za druhým. Tsuto jí to ale stejnou vervou vracel. Cizinec se mezi tím pomalu svalil na podlahu, neb jeho zranění silně krvácela a on se již nedokázal udržet na nohou.  Za to elfka chytla druhý dech. Střelila Tsuta, který se právě chystel zaútočit z rozběhu, nejprve do levého ramene, poté do břicha a v závěru, ještě než se půl-elf se zářící pěstí srazil s jejím obličejem, do srdce. Poslední šíp Tsuta odhodil o dobré dva metry a nechal jej bezvládně ležet. Tu se přiřítil Sinistro, který se doteď staral o Ameičina zranění, vybral Tsutovy kapsy a zase se rychle vrátil za Ameiko, nechaje snědého válečníka v bezvědomí a unavenou Shalelu polomrtvě opřenou o zeď. Když se poté s pookřálou Ameiko vrátil, naložili cizince do kárky a rozjeli se za otcem Zantusem.

Lidé po cestě na ně hleděli s údivem a pohoršením, neboť se za kárkou táhla tenká červená linie. „Aaaah! Naše víno!! Vylilo se!!“ zvolal Sinistro a snažil se spáru v kárce něčím zacpat. Občany Sandpointu to sice trochu uklidnilo, jedna žena dokonce zvolala: „Oh, bohové! Škoda vína!!“, ale na klidu to nikomu nepřidalo, tedy spěchali do kláštera, kde se jich již ujal akolyta s otcem Zantusem. Velekněz vyléčil cizince velmi…invazivním způsobem…neb se mu holýma rukama vrtal ve vnitřnostech, aby dal dohromady pořezané orgány. Jakmile své zkrvavené ruce, jako správný chirurg, zvedl do úrovně očí, optal se „Tak kdo další?“. Sinistro s Shalelu polkly a ani nešpitli, ale jakmile si Zantus ruce otřel, nechali se vyléčit. „Kala!“ ozvalo se z podlahy, kde se již Osirioňan probral z bezvědomí, sebral své saky paky, rychle poděkoval za uzdravení a zmizel za chrámovými dveřmi.

Shalelu a Sinistro přemluvili otce Zantuse, aby šel s nimi za Ameiko, k Rezavému draku. Tam si vyslechlli příběh o tom, jak Tsuto, evidentně nevlastní Kaijitsův syn (neb nikdo z rodiny nebyl elfem), podlehl volání bohyně Lamashtu, vydíral svého otce, že útok goblinů, který sám připravil a uskutečnil, svede na něj. Poté svého otce, který se nechtěl k Tsutovi přidat, rituálně zabil a Ameiko, jenž odmítala zradit Sandpoint, zbil a nechal ji na pospas sklepení. Poté Sinistro předložil Tsutův deník, kde se půl-elf zmiňuje o své lásce k jakési Nualii a o svých plánech sjednocení všech goblinů v okolí Sandpointu a s jejich silou 300 jednotek, které se shromažďují u jakého si Thistletopu, nakonec vypálit Sandpoint do základu. Tu se otec Zantus zarazil, jakoby si právě vzpomněl na něco, co se dlouho snažil zakopat ve své mysli. „Nualia…jistě…Nualia. Tak se jmenovala. Adoptivní dcera otce Tobina. Ach, krásná Nualia. Byla napůl anděl a napůl člověk, takzvaný Aasimar, avšak její nebeská krása s sebou nesla prokletí. Lidé ji mezi sebe nepřijali. Zavrhovali ji, týrali a dokonce se i pokusili znásilnit. Proto ji otec Tobin držel zkrátka, zavřenou doma a připravoval ji na život v klášteře. Jenže ona si našla milence… tedy aspoň se to proslíchalo. A měli spolu dítě….tedy Nualia otěhotněla, ale to dítě nikdo neviděl a její milenec ji prý, když se dozvěděl, že otěhotněla, opustil. Ach nebohá Nualia…co se to z ní stalo?“ Zadíval se na sexistické vyobrazení nahé Nualie s blanitými křídli a jednou démonickou rukou.

Sinistro si dočetl deník psaný Tsutovou rukou ve východní řeči, které rozuměl jen on sám, a vzpomněl si na tajné dveře, které nalezl v Tsutově pracovně, hned vedle místnosti, kde věznili Ameiko. Dohodl se s Shalelu, že vyburcují Hamlocka a půjdou se tam podívat. Než odešli z draka, prodloužila jim Ameiko pobyt a jídlo zdarma až do konce jejich životů za to, že zachránili život jí samotné a poslala Sinistrovi vzdušný polibek na brzké shledání. V tu ale do hospody vešel cizinec a na řetízku si vedl slepou dámu stejně tmavé pleti, jež byla oděna v lehký pískový šat. „Kdo je ta žena, jenž přichází z pouště?“ zaznělo ….. eh….pardon, nechal sem se unést, špatná kniha. „Kdo je ta žena?!“ optal se SInistro. „Moje chráněnkyně. Půjde s námi“. Sinistro nevěřil vlastním očím….tedy spíše očím té dívky, které se kalily mléčnou mlhou. „Jak nám tahle pomůže v boji?“ nedal se Sinistro a snažil se prokouknout její pohled. „Zas tak špatně na tom není.“ Odvětil cizinec a hodil slečně jednu svou minci. Cizinka ji v mžiku chytla. To už ale Sinistro jezdil obličejem po zemi, jen aby zjistil, jestli ta žena opravdu nevidí alespoň malou škvírkou pod svými víčky. Nakonec se ale nechal přesvědčit a společně vyrazili na Hamlockem s tím, že Sinistro ještě běžel něco prodat. Ah ano, Cizinci se představili jako Kala a …no…říkejme mu zatím třeba…třeba Jack, já si určitě vzpomenu. Když Shalelu, Kala a Jack předstoupili pře Hamlocka a vysvětlili mu celou situaci s rodinou Kaijitsu, poděkoval jim šerif z jejich snahu a rád je do sklárny s jedním svým kolegou doprovodil. Když ale uviděl po cestě Sinistra, vystartoval po něm, že jediné, co po sobě ten zlodějíček zanechává, jsou mrtvoly. Sinistro se nedal rozhodit a raději si šerifa nevšímal.

Na místě činu sepsali s Hamlockem vyšetřovací zprávu a šli prostudovat dolní tajnou chodbu. Ta vedla do malé jeskyně na pobřeží. Evidentně pašerácká tajná jeskyně, kterou využívala rodina Kaijitsu…tedy minimálně Tsuto, pro své obchody. V jeskyni byl ale další východ. Za ním se nečekaně otevřel hlubší komplex vnitřních chodeb, táhnoucí se přímo pod Sandpointem. A hned z první kukaně na naše hrdiny vystartoval jakýsi prazvláštní zplozenec matky všech nestvůr. Takzvaný Sinspawn. Jeho kousance pálily jako čiré zlo, ale stejně nakonec, jako vše zlé a nečisté, padl pod údery našich hrdinů.

Jenže jeskyně pokračuje dál a jejími chodbami se nese zběsilý vítr, šustění křídel a táhlé vrčení…