Kdesi v Golarionu, v Absalomské pevnosti

"Ale jistě, jistě, pamatuji chvíle největší slávy naší organizace.." odvětil starý kronikář na dotaz jednoho z noviců "ale přeci jen bude lepší, když mi dáte chvíli, abych mohl najít tu správnou publikaci, neb paměť mi už neslouží jako dříve a nerad bych vás o nějaký detail ošidil."

Promnul si jizvu, která se mu táhla kolem pravého oka a poté přešel ke starým regálům, jejichž police se prohýbaly pod těžkými knihami. Vybral zde několik knih vázaných v kůži a přinesl je zpátky ke krbu, kde jej již netrpělivě očekávali budoucí hledači bájných artefaktů.

"Toto jsou knihy, které vznikly během mého působení v Magnimaru. Časy to byly opravdu hojné na příběhy a hrdinské činy a já jsem velmi rád, že jsem nyní jedním z mála, který o tom ještě může vyprávět."

V posluchárně bylo naprosté ticho. Žáci sice byli unaveni z celodenního výcviku, avšak netrpělivě očekávali příběhy o hrdinech, ke kterým vzhlíželi a kterými se též jednoho dne sami chtěli stát. A kdo jiný by byl povolanějším vypravěčem, než samotný Janus Malvedir Zaerikhanský, kronikář, který psal jedny z nejslavnějších příběhů o Hledačích, se kterými se sám setkal. Nyní již, starý a vetchý, tráví, tento kronikář, svůj čas vyprávěním o svém mládí.

"Nuže, mí drazí …" pokračoval Malvedir poté, co si vyčistil sklo u brýlí " pohodlně se usaďte a nechte mne, abych vás provedl legendami a příběhy o dobách temna a velkolepých činech, o mocných artefaktech a strašidelných stvůrách a hlavně o těch, kteří se svými chrabrými skutky zapsali do našich kronik. Tak tedy povězte, kterou knihu vybereme dnes?"