Deník Nualie

 

Nualiin příběh tak, jak byl sesbírán z dokumentů, deníků a knih v její pracovně.

 

 

Nikdy jsem si nepřišla jiná, než všichni ostatní. Vždyť mé tělo bylo lidské, mé vlasy, oči, ruce, vše stejné, jako měli ostatní, jen možná jiné barvy, v odstínu, či detailu, avšak stále lidské. Ostatní mne ale vnímali jinak. Jen se smutkem a záští vzpomínám na ty kruté Sandpointské dny, kdy slunce zářilo na přístav, vše bylo zelené a krásné a já samotná musela být zavřena doma, mimo dosah všech, kteří mi chtěli ublížit.

 

Nikdy jsem neměla žádné přátele. Všechny děti se mne buď bály, nebo mi nadávaly, smály se mi a někdy po mě i házely kamením, když jsem si s nimi chtěla hrát. Občas, když si hrály na hrdiny, utvořili skupiny, které měly jít zničit Sandpointského Démona. Hezká hra, jen kdybych tím démonem nebyla já sama. Ty rány, které mi uštědřovaly dřevěnými klacky, mne ještě dlouhou dobu budily ze spánku. To byl také důvod, proč mne otčím zamykal v domě a nepouštěl ven. Bál se o mě, ale bral mi tím jediné šťastné chvíle, které jsem mohla mít. Mé dětství. Neustále jen kostel, domov, kostel, domov. Služba v kostele byla sice klidná a příjemná, ale copak tohle je život?

 

Ani dospělí nenacházeli rozumu ve svých dutých hlavách a často ke mne chodili z různých obscénních důvodů. Jedni chtěli moje vlasy, aby jim lektvar z nich zvedl potenci, druzí mou krev do lektvaru nesmrtelnosti, jiní mne nutili osahávat nemocné s bradavicemi či neštovicemi v domnění, že je pouhý můj dotek vyléčí. "Požehnaná Desnou" mne nazývali a díky tomuto "daru" se mnou zametali, dělali ze mne svého otroka a nutili mne k ohavnostem, bez ohledu na to, jak se cítím já. Nikoho nezajímalo, že chci taky jen žít šťastně, protože všichni ve mně viděli cokoli, jen ne člověka! I můj otčím s mým životem zacházel jako s majetkem. Můj život mi nalinkoval a neustále mne tlačil k tomu, že jednoho dne skončím jako kněžka v prestižním Winsongském opatství. Nic jiného pro něj můj život nepředstavoval, nikdy se nezeptal, co bych opravdu chtěla já! Nikoho jsem jako bytost nezajímala!!

 

Jen Delek byl jiný, nebo alespoň z počátku se tak zdál. Potkala jsem ho, když mi bylo patnáct, o půlnoci na hřbitově, kam jsem utíkala z domu. Nečekala jsem, že by tam někdo v tuto dobu mohl být, neboť i náš zvoník usíná před jedenáctou, ale z ničeho nic se tam objevil. Nejprve jsem se ho bála, prchala jsem před ním a nevěřila mu, ale on byl tak milý a vřelý … ukázal mi různá zákoutí Sandpointu tak, jak je jistě nikdo neviděl. Dokonce mne zavedl i do jakýchsi pašeráckých tunelů přímo pod městem, kde jsme se poté nejméně dvakrát týdně scházeli. To on mi konečně ukázal, co to znamená žít. Mému otci jsem samozřejmě nic neřekla. Jistě by to nepochopil a rozčílil by se, že už mne nemůže dát do svého vysněného opatství. Ale mě to bylo jedno. Aspoň pár chvil jsem mohla být šťastná.

 

Mé iluze však opadly dosti záhy. Přišel čas, kdy jsem trpěla nevolností a bylo mi velmi špatně, čehož si sice otec všiml, ale vše jsem sváděla na špatnou stravu. Když mi pak Zantus řekl, že jsem těhotná, otřáslo to celým mým světem. Zprvu příjemným způsobem, neboť jsem byla šťastná a bláhová, že s Delekem založíme rodinu a nedbala jsem na to, co by si mohl myslet můj otec. Když jsem se však Delekovi svěřila, má radost okamžitě opadla. Nejprve nemluvil, celý zesinal a hleděl do prázdna. Myslela jsem si, že plánuje naši budoucnost, ale opak byl pravdou. Jeho zaskočení se proměnilo v hněv. Začal na mne křičet, nadávat mi do kurev, do lhářek a poběhlic a neustále tvrdil, že to dítě nemůže být jeho. Ale koho jiného, než jeho, by mělo být?! Po pár dnech, jako největší ubožák, se Delek odstěhoval se Sandpointu. Ani už nevím, kolik hodin či dní jsem proplakala. Vím jen, že přišla chvíle, kdy už na ničem nezáleželo. Má láska byla pryč a já se opět vrátila do chudého a smutného života v kostele. Od té doby však bylo vše prázdné … nicotné … bez smyslu.

 

Po pěti měsících mé tajemství odhalil i můj nevlastní otec. Nejprve mne vyhnal z kostela a nechal mne již jen zavřenou doma. Nepouštěl mě již vůbec nikam a celé dny mne nutil modlit se k Desně za vše, co jsem provedla, a prosit o odpuštění. Jak já sem ho nesnášela! Jeho, a tu jeho okřídlenou děvku, se kterou trávil celej čas! Starej impotentní dědek co proseděl většinu života před pitomou sochou, mne chtěl poučovat o životě. Nesnášela jsem ho. Nesnášela sem jeho, nesnášela sem sebe, nesnášela jsem vše, čím jsem byla a nenáviděla sem tu hnusnou andělskou aberaci, kterou jsem nesla, jako kdybych zdědila rakovinu. Vztek ve mně vřel po další dva měsíce, kdy jsem snášela neustálé otcovo kázání a noční doučování. Po dvou měsících, jednoho večera, se ale něco stalo. Sandpointem, jakoby proletěla vlna temné energie, která mne vytrhla ze spánku v děsivých snech. Nedokázal jsem se ovládat. Mé tělo s sebou házelo ze strany na stranu, svíjela se v křečích a vřeštěla, ale nikdo mne neslyšel. Vyběhla jsem do ulic a ztratila se v pašeráckých tunelech, kde jsem bezmyšlenkovitě škrábala zdi a ječela bolestí, kterou mi způsobovalo rodící se dítě. Fyzická bolest byla ale nicotná, oproti bolesti, která přišla se zjištěním, že jsem porodila nestvůru.

 

Po hodinách ukrutných bolestí jsem poprvé pohlédla ne ohavně znetvořené dítě, na stvůru, kterou jsem sedm měsíců

nosila ve svém těle! Nemohu ani popsat, jaký děs mne pohltil. Jediné, co si pamatuji, jsou sny plné podobných nestvůr, trýzněných matek a démonů, z jejichž středu ke mne přicházela Lamashtu. Ta mi teprve otevřela oči. Neustále mi zjevovala obrazy z mého života, týrala mne vzpomínkami na dětství, na muka, která sem zažila a na zhrzelou lásku a nestvůru, která z ní vzešla, a po nekonečném čase útrap mi ukázala cestu. Zjevila mi, co vše s ní mohu získat, jakou moc mi může dopřát, jak se mám zbavit svých trýznitelů, jak se zbavit té andělské deformace, prostě vše, po čem jsem toužila. Ona jediná mi rozuměla, ona jediná o mne jevila zájem, ona jediná mne opravdu milovala, jako svou dceru.

 

Po tomto kómatu jsem se probudila po několika dnech ve vyschlé kaluži krve, vedle zbytků oné stvůry, kterou jsem raději na místě spálila. Probudila jsem se a věděla, že jsem někým jiným. Již sem nebyla svázána povinnostmi, již sem nemusela klanět se před svým otcem. Věděla jsem přesně, co musím udělat, a tato noční doba mi hrála do karet. Když Tobyn ležel ve své posteli, zamnula sem mu dveře a kostel zapálila. Přála bych si slyšet kvičení toho hajzla, když hořel. Po něm následovali všichni ostatní, kteří mi tak ublížili. Hezky jeden po druhém zapalovala sem jejich domy, aby v nich uhořeli a zažili alespoň část bolesti, kterou sem zažila já. Slyšela sem smích své Matky, jak je potěšena tím, co vidí, a slyšela jsem smích svůj, když jsem opouštěla Sandpoint zmítající se v plamenech.

 

Magnimar byl přívětivým místem snad pro každého, kdo hledal útočiště a Stahovači měli velké pochopení pro mé motivy a záměry. Díky nim byla má pomsta téměř kompletní. Ještě teď vzpomínám na ten krásný pocit, když se má dýka pomalu bořila do Delekovy kůže a jaké vřeštění u toho vydával. Jeho vyděšený výraz a proud teplé krve řinoucí se na mé ruce působily doslova slast a rozkoš dříve nezažitou. Ten hajzl zaplatil za to, co spáchal. Než zemřel, pořezala jsem jej tak, že téměř připomínal tu zrůdu, kterou jsme spolu zplodili. Tak jako syn skončil i otec. Za to a za medailon jsem Stahovačům velmi zavázána. Je vždy velmi povzbuzující narazit na skutečné bratry. Jsem šťastná, má rodina je perfektní a miluje mě. Má Matka se mi neustále zjevuje ve snech a vede mne tou správnou cestou a já vím, že mám v budoucnu svou důležitou roli. Jediné, co jsem musela udělat, bylo dokončit svou proměnu a stát se pravým Matčiným démonem. Toho dne se nemohu dočkat. Mé znovuzrození se neustále blíží.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Magnimaru sem narazila na Tsuta. Jeho zhrzelost a láska ke mně byly skvělými prostředky jak jej ovládat. Chová se sice jak rozmrzelé dětsko, na druhou stranu se mi bude velmi hodit, zvlášť s jeho kontakty v Sandpointu. Z Magnimaru mne Lamashtu vedla zpět do Sandpointu na místo, kde to vše začalo. Na místě, kde jsem porodila své dítě jsem zbořila kamennou zeď a objevila Katakomby Hněvu, kde se mne ujala Erylium. Jako všechny děti naší Matky byla ke mne Erylium otevřená a naučila mne téměř vše, co uměla. Já jí však v mnohém předčila. Sice se nyní stará o Runovou studnu, ale nedokáže jí naplno využít. Já však jednoho dne ovládnu plný potenciál svého nového těla, Sandpoint shoří do základů a runová moc bude má. Už se to blíží.

 

Matka mi neustále zjevuje své záměry a plány, po jejichž splnění mi slibuje proměnu v pravého démona. Ukázala mi Malfeshnekora, jak je uvězněný kdesi v Thistletopu. S jeho pomocí se naše plány určitě vydaří, jen je nejdříve nutné sehnat si armádu.

 

Přesvědčit Gobliny nebyl žádný velký problém. Mnoho z nich jsou totiž vyznavači Lamashtu a Ripnuggetův obdiv k celé záležitost my přinesl četné síly na zničení Sandpointu. Nejprve však musím započíst celý proces přeměny. Tsuto už má plány na falešné napadení města. Hlupáci! Kdyby jen věděli, proti jaké síle stojí, zabili by se určitě sami navzájem, jen aby se nám někteří zavděčili.

 

Útok na Sandpoint proběhl výtečně. Získala jsem ostatky svého pěstouna a druhého dne učinila rituál spálení. Má nová ruka je tak nádherná. Nemohu se nabažit její krásou a sílou. Už se nemohu dočkat, až se tak změní celé mé tělo. Je to krásný pocit! Jediné, co mě rmoutí, je ta skupina samozvaných "hrdinů", kteří dost pomohli Sandpointu v obraně. Kdo sakra sou, kdo je poslal a co chtějí?! CO mají v plánu? Matka se nerozrušuje. Prý jsou nejistí a nejednotní a jediné po čem baží je sláva, peníze a moc. Jistě půjdou přemluvit na naši stranu.

 

Po útoku na město zemřel Tsuto pod rukou těch "hrdinů"! Idiot! Nechal se rozhodit neochotou své sestry přidat se k nám a všechno zkazil! Kvůli němu zemřela Erylium!! Doufám, že jeho duši trhají démoni na cáry, protože kdyby se dostal do mých rukou, prosil by o smrt!

 

Už jsou zde. Výborně! Nyní mohu otestovat své nové schopnosti a hlavně přimět tu bandu jen-sebe-milujících nafoukanců na naši stranu. Mám pár es v rukávu. Když už nic jiného, místní poklad by je měl přesvědčit. Navíc, až se mi povede osvobodit Malfeshnekora, jistě pochopí, že jiná cesta, než pokleknout před Lamashtu, není! Já zadupu tu jejich Desnu do země a křídla ji budu rvát pomalu a bolestivě! Potom jí kladivem rozmlátim kolena a dlaně spálím v ohni, aby si vytrpěla to, co já musela vytrpět kvůli ní!!

 

Ještě stále nevím, jak se k Malfeshnekorovi dostat. Matka mi ukazuje jen nejisté obrazce, jak se topím ve zlatých mincích. Ano, příjemný příslib, ale já se potřebuji dostat za tu zeď!